Přidán zbytek fotografií z Uzbekistánu a pár fotek z Kazachstánu, který nám dal natolik zabrat, že jsme byli rádi, že už jsme pryč a ani jsme nijak zuřivě nefotografovali. Ne že by bylo co... Včera jsme přespali na "dače" (roztomiý zahraní domeček) prof. Bucharicina a ještě trochu jsme si prohlédli Astrachaň. Dnes vyrážíme směr Krym.

V sekci aktualit jsou přidány fotky z Uzbekistánu - tedy jejich první várka. Už by také měly být hotovy veškeré popisky a díky Brčkovi jsou zpřehledněny i galerie - nyní si v sekci "fotogalerie" můžete přehledně prohlédnout každou zemi zvlášť. Na druhé várce, dodělání popisků a fotek z Kazachstánu se usilovně pracuje.
Jinak my se zdržujeme v Astrachani, podařilo se nám kontaktovat prof. Bucharicina z místní univerzity, a i když určitě nestihneme natočit něco objemnějšího o Volze a její deltě, chvilinku tu ještě pobudeme.

Dojeli jsme do Astrachaně, což je asi půlmiliónové, docela zajímavé město ležící na deltě Volhy. Odpočíváme po kazašském šílenství a poprvé od Samarkandu se zase sprchujeme. Snažíme se dohonit prof. Bucharicina, který by nám o ní měl povědět něco zajímavého – snad se to podaří, v tom případě se tu chvilku zdržíme, jinak plánujeme pokračovat na Krym. Zase až tak zajímavé město Astrachaň totiž není.
Mimochodem – dorazivše konečně do míst s normálnějším a normálněji dostupným připojením, přidali jsme zprávy z východního Turecka a obrázky z Uzbekistánu, i s popisky (ty také přidány ke zbytku obrázků z Turkmenistánu). Protože začal být mezi obrázky pořádný nepořádek, rozdělili jsme galerie podle zemí – ještě to vše asi úplně nefunguje tak, jak má, tak buďte prosím trpěliví.
Message for Pascal
We’ve managed to get to Kazachstan safely, so there is no need for rescue helicopter. Yet…as Martin is still trying „Hotel California“ and still can’t play it, even if trying on doira :)

Vzhledem k tomu, že se nám tu díky množství zážitků, prožitků a jiných žitků a nedostatku času a použitelného internetového připojení nakupilo jak obrázkové tak textové manko, rozhodl jsem se v odstavečku názvem parafrázující jednu z Mayovek ve zkratce popsat naše lapálie ve východním Turecku. Další z „neaktualit“ s postřehy z Íránu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Kazachstánu (proboha toho je) snad budou následovat záhy. Snad vás nebudou nudit. Kdyby snad ano, neváhejte a dejte vědět.
Zkratka přes jezero Van
K východotureckému (a vůbec tureckému největšímu) jezeru Van, jsme dorazili akorát ve chvíli, kdy se od břehu chystal odrazit jeden ze dvou trajektů. Rozhodli jsme se cestu si zkrátit, a tak jsme trabiho naládovali mezi nákladní vagóny, pro jejichž přepravu byla loď určena. Na trabanta jaksi neměla parametry a tak se místní smáli, když se Egu snažil vyškrábat na palubu. Jen ale do chvíle, než zůstal bezmocně viset ve vzduchu napůl na palubě.
Pitstop Kurdistán
Od Vanu, kde jsme se vykoupali a vyprali (vzhledem k jeho minerálnímu složení se v něm pere vcelku dobře, což alespoň trochu kompenzuje hnusnou chuť vody připomínající některý z lázeňských pramenů), jsme se vydali dále na severovýchod k pašeráckému městečku Dogubayazit, ležícímu při iránských hranicích. Cestou se nám staly dvě nemilé věci – za prvé jsme málem přejeli na našem prvním (a navíc nočním) vojenském zátarasu vojáka, který vyskočil na poslední chvíli, a vytočený Dan, který si nějak nevšiml stopky, jež je na tureckých silnicích věcí vskutku neobvyklou, natožpak když bliká, měl co dělat, aby rozjetého trabanta včas ubrzdil.
Tou druhou věcí a příčinou Danovy nervozity a jeho typicky fatalistického výrazu byl prasklý náhon tachometru. Naštěstí pořekadlo „ráno moudřejší večera“ platilo, a to i když nám téměř skrz tábor v noci produsalo stádo koz, a tak jsme trabanta ráno zavezli do nejbližší kurdské opravny. Sice jsme neuměli ani slovo a nikdo z místních trabanta zřejmě ani nikdy neviděl, ovšem od oleje umounění chlapíci byli zvyklí improvizovat, a tak byla oprava dílem okamžiku. Ne tak povinné čajování, fotografování a rukonožné povídání, rituál v těchto končinách nezbytný.
Noe a jeho Archa
V horách kousek za Dogubayazitem v šedesátých letech cosi vyfotografovali. To cosi mělo charakteristický tvar kosočtverce a tedy připomínalo…ano správně, loď. A protože kousek odtud se nachází mýtická hora Ararat, bylo to cosi oficiálně jmenováno Noemovou Archou, přestože celá řada vědců i nevědců si myslí, že je to prostě jen hromada hlíny vytvarovaná erozí. Cesta k Arše se zdála zpočátku být jedničková (což znamená rychlostní stupeň na který je naložený Egu schopen kopec přejet), ovšem těsně před cílem se změnila v prachsprostou nulu, takže nezbylo než zoufale hrabajícímu trabantu trošičku odlehčit a malinko ho pošťouchnout. Nahoře nás čekal profesionální Noe, správce Archy, velmi milý a charismatický to stařík, který z nás dokázal vytáhnout nějakou tu liru. S takovým milým starým pánem se přece nebudete hádat o pár peněz, zvlášť když vás tak ochotně provede a pohostí.
První zlí domorodci
Bez mapy, jen podle letmo prohlédnutých fotografií se motáme kolem Araratu a snažíme se najít kotevní kameny Noemovy Archy. Ztraceni v překvapivě zeleném údolí sevřeném mezi kopci v jinak vyprahlé krajině narážíme na kotevní kámen. Vysoký necelé dva metry s dírou uprostřed a s vytesanými kříži. Zajímavý ale nikterak ohromující. To si o něm zřejmě nemyslí místní domorodec, který nám začne něco vehementně vysvětlovat. V záplavy hatmatilštiny rozeznáváme jen telefon a žandarmu, tedy vojáky. Inu co, moudřejší ustoupí, říkáme si a necháváme natáčení na druhý den, kdy nás ale místo vcelku rozumného chlapíka na místě čeká hysterický pubescent, který se neštítí mnohem špinavějších metod. Naštěstí pro Egu (a vlastně i pro místního výrostka), je zvolený projektil příliš těžký a tak se vzteklý útok na náš vůz mění v groteskní vrh příliš těžkým kamenem.
We luv Turkish TV
Přímo nad Dogubayazitským kempem, do nějž během naší návštěvy zavítalo několik dalších exotů - konkrétně tři rakouské obytné náklaďáky vyrážející do Íránu a Randy s Markem, dva Angličani mířící do Mongolska, se tyčí zámeček Išak Paša, který si i přes nemilosrdně se zakusující zub času stále zachovává majestátně okouzlující vzhled. Ten byl naším cílem po opulentní snídani v místní hospodě, během níž jsme si při sledování turecké hudební produkce konečně uvědomili, jak hluboce jsme Kájovi Gottů i Helence Vondráčkové křivdili.
Vraťme se ale k zámečku, jenž jsme se vydali dobýt. Milý a nenuceně se tvářící úředník u vchodu nám dává podepsat jakýsi papír o natáčení. V turečtině. Prý naprosto nedůležitý, formalita. Na důležitosti lejstro nabývá, když odcházíme, a ejhle vyklubává se z něj jakési prohlášení a ouřada odkudsi vytahuje také ceník (dříve nezmíněný) a účtuje jakousi nehoráznou sumu. Následné dohadování pohotově vyřešil Martin, který s vřelým přáním, ať si ji strčí někam, vrazil Turkovi do ruky šťastnou náhodou čerstvě vyměněnou a tudíž prázdnou kazetu. Ouřada se nažral a ta správná kazeta zůstala celá. Dogubayazit je pro nás prostě asi zakletý.
Tehdy jsme ještě netušili, co na nás chystá Írán.

Uzbekistán je za námi a po Kazašských tankodromech, na nichž div, že jsme nerozmlátili trabiho, jsme se prokodrcali až kousek k ruským hranicím. Dneska a zítra moře a pak hurá na Astrachan.
Do sekce fotogalerie právě letí zbytek obrázků z Turkmenistánu, v Astrachanu doladíme další...

Nevzdali jsme to! Na cetne zadosti uploadujeme fotky. Jde to rozvaznym tempem lineho velblouda vprostred pouste, ale jde.

Mistni dalnice zdolana se vsemi koly na svem miste, Khiva pokorena, probehnuta a nestihnuta, Amudarja znovu dvakrat pontonove zdolana, az se vse zaseklo na mistni dial-up lince, kterazto skrz sve tenounke kabely propousti jen par zoufalych kilobytu. Chystame frontalni utok na Aral, drzte palce!

Tak jsme dosáhli nejvýchodnějšího bodu naší výpravy a vracíme se zpět. Pochopitelně nechyběl vítězný doutníček, pivečko a pořádná večeře (podařilo se nám konečně po měsíci najít podnik, kde mají více, než jedno jídlo :). Jinak se zpožděním nové fotky z Íránu, brzo doplníme popisky a také fotky z Turkmenistánu. Snad už zítra.

Na web k nám přiletěla nová várka fotek a článečků (trochu retro braných - přece jen nestíháme) z Íránského pohraničí. Další zprávy o naší expedici se budou také průběžně objevovat na www.idnes.cz a také v časopise Aha! (www.ahaonline.cz).

Je pozdě, rozebírání auta nám dalo zabrat – především časově. Nevidíme ani na krok, všude kolem silnice jsou strmé srázy a skaliska. Odbočujeme kamsi mezi stromy, kopce a kameny a zastavujeme na místě, které je alespoň trochu rovné. Vybalujeme náčiní a Martin, který celý den suší jakési hnusné mleté pseudoobalované pakuřecí polotovary se vrhá na jejich tepelné opracovávání (čili nacucání horkým olejem).
„Hele, pavouk,“ poskakuje Martin kozáčka kolem benzínového vařiče „a nějakej velkej“. Pavouk ne, ale solifuga, říká Růža. Roztomilá mrška s deseti packami, deseti centimetry délky a pěkně macatými kusadly. A sakra rychlá. „Centrifuga?“ kluci si lámou jazyk, a tak ji přejmenovávají. Fotíme ji a usedáme k tukem nacucaným pseudokuřecím pseudoplátkům. Hele další…a ještě větší. Hele a zase nějaká. Příjemně se usíná, když si představujete, jak jedno z těchto v hojném počtu kolem pobíhajících zlatíček leze do pusy.

Egu nám nějak zdechává a nemohou za to strmé kopce – volnoběhu se nechce nijak zvlášť držet. Tedy přesněji - volnoběhu se nechce vůbec držet. Parkujeme u opuštěné benzínové pumpy a vytahujeme skalpel v podobě táhla pod volantem a otevíráme Eguovy útroby. Šroubováky, klíče, kleště a kladivo. To jsou nástroje, pro které operatér Dan sahá a instrumentář Růža mu je podává. Už je noc, kolem sviští náklaďáky naložené vojáky, kteří nám mávají, u pumpa zastavuje její majitel. Není až tak opuštěná, snaží se nám pomoci, ale nerozumíme si ani slovo, a tak nám alespoň rozsvěcuje. Nemohl by být problém prostě jen v povoleném plynu, nebo karburátoru? Raději cvičně oddeklováváme motor, jen abychom zjistili, že jádro pudla bylo zřejmě opravdu v sytícím šroubku karburátoru. Dáváme vše dohromady a vyrážíme do kurdské noci.

Jsme ve středním Turecku, v oblasti kolem města Malatya. Všude kolem hory, sucho…a meruňky. Stromy jakoby vyrůstaly přímo ze země v místech, kde kromě kamení snad ani nic jiného nemůže přežít. Martinovi se zablýskne v očích a jako jediný praktikující duchovní výpravy se vydává porušit boží přikázání. Přece jen se za to může na rozdíl od nás ateistů oficiálně omluvit, zpovědět, pokát zaplatit odpustky, nebo jak se to dnes dělá.
Přináší sáček žlutozelených útvarů, tvrdých jako kámen. Cože? Kvůli tomuhle věčné zatracení? Nakonec opatrně ukusujeme a…neuvěřitelné – ta nazelenalá věc, která vypadala, že by se s ní dala bez problému rozbít hlava, neprůstřelné sklo, nebo cokoliv jiného, je neuvěřitelně medově sladká.

Turci na silnicích občas připomínají neřízené střely, řežou zatáčky v protisměru, troubí při předjíždění, při předjíždění přes horizont, nebo do nepřehledné zatáčky zapínají všechny čtyři blinkry (zřejmě přitom mají pocit, že když někdo vyjede v protisměru, nebude to jejich chyba – měli přece zapnutá výstražná světla). A s oblibou vypalují protijedoucím sítnice dálkovými světly.
Naštěstí Dan z důvodu delšího dohledu v kazašských stepích (ale hlavně protože to má každý správný teréňák) instaloval na zahrádku Egu dva halogenové reflektory. Je jedno, jestli proti vám jede osobák, autobus, nebo kamión. Smírně se usmějete do jeho dálkovek, zlehka stisknete páčku pod volantem a prostor před čumákem Egu se promění v den. Protivník kapituluje většinou do několika desetin vteřiny.

Kapadokia. Země krásných koní. Kotlina v centrálním Turecku, kde sice už moc koní, natožpak krásných, nezůstalo, co v ní ovšem stále zůstává jsou nádherná skalní města vytesaná jak v souvislých skalních stěnách, tak v menších skaliscích hrotnatě čnících proti obloze. Prazvláštní okouzlující útvary, na nichž je patrné, že je ruku v ruce s mocnými silami země formoval i lidský duch. Většina skalních měst již dnes k běžnému obývání neslouží, přesto v této můžete najít řadu udržovaných skanzenových „bytečků“, ale také celé restaurace i hotely vyhlodané ve skalách.

Dan po svých cestách sbíral majáky. Vzhledem k tomu, že do jeho bydlíku (oranžová Škoda PickUp) se jich mnoho nevešlo, sbíral je alespoň fotograficky. Je noc, jedeme z Ankary do Kapadokie, míjíme solné jezero Tuz Gülü a Dan poznamenává: „Támhle je ale krásnej maják, měli bysme se tam zajet podívat“.
Otáčím se napravo a skutečně, v dálce bliklo malé světélko. Na druhém břehu. Bylo by fajn přespat pod majákem… Najednou ze světélka vylétlo jiné světélko a za ním zůstává roj malých světélek. Letí podél hladiny a po chvíli se v místech, kde tušíme zemi, tlumeně rozprskává. A další, a znovu a ještě několikrát.
„Tak k tomuhle majáku s tebou rozhodně nejedu.“
Zásah raketou by bakelitové kastli malého Egu asi moc neprospěl…

Turecká silniční síť bude naprosto luxusní. Až ji dostaví. Turci mají totiž jen dva druhy silnic – naprosto skvělé, anebo naprosto strašné. Horami před Ankarou se proplétá naprosto luxusní čtyřproudá dálnice a i celá řada dalších silnic, přestože dálnicemi nejsou je připomíná. Šířka k 25 metrům, povrch hladký (i když nové silnice jsou polity řídkým asfaltem a pocukrovány štěrkem, který pak odskakuje od kol tak, jakoby vám nejraději rozmlátil podvozek). Nutno poznamenat, že na většině z nich chybí takové nepodstatné věci jako svodidla, středový pás (občas v rámci bezpečnosti zastoupený metr hlubokým rigolem) nebo patníky s odrazkami na krajnicích. Vlastně ve většině případů chybí i krajnice.
Vlastní povrch je ovšem docela rovný a kvalitní. Ovšem jen do chvíle, než se znenadání mění ve staveniště. Prašné kamenité podloží, které teprve čeká na asfaltovou přikrývku je běžně zčásti zasypáno ohromnými balvany pro budoucí sousední pruhy, v normálním provozu se běžně pletou žlutá těla mamutích stavebních strojů Komatsu a mezi nimi divoce kličkující Turci, které takováto drobnost přece nepřinutí brzdit. Kodrcání, kličkování mezi výmoly a především nulová viditelnost v oblaku prachu, v nějž se silnice rychle změnila.

Turecko je sice zemí muslimskou, ovšem domněnka, že jde o zemi abstinentů je naprosto mylná. Ve většině Turecku seženete v obchodech vína, kořalky a…i piva (přestože domácích značek není mnoho).
Efes: Ve světě ječmene a sladu je takovým zlatým tureckým standardem, přestože chuťově nijak zvlášť nevyniká. Nepříliš silná chuť připomíná například náš Radegast s trošku hořčí linkou a kapkou sladké pachuti na závěr. S 5% alkoholu a cenou kolem 1,60 YTL (asi 30 kaček) za půllitrovou láhev patří k tomu lepšímu, co můžete v Turecku zakoupit.
Efes Light: Této „holčičí“ odnoži klasického Efesu připomínající barvou kozí moč a chutí se od ní příliš nevzdalující se raději zdaleka vyhněte. Sice může během prvních několika doušků svou lehce kvasnicovou chutí připomínat Hoegarden naředěný větším množstvím vody, ovšem již první třetinková láhev s mizivým obsahem alkoholu kolem 3,1% a nemizivou cenou 1,90 YTL za 0,33l (!) láhev vám dá poznat, jak daleko je toto tvrzení od pravdy. Taková nedobrá, neslazená náhražka Frisca.
Marmara Gold: Zpočátku jsme nevěděli, co od piva pojmenovaného podle jednoho z moří omývajícího turecké břehy očekávat. Cena hovořila pro levnější a méně kvalitní pivo, ovšem zvykli jsme si nesoudit na první pohled. Ale až na první…anebo ještě lépe desátý půllitr. Marmara nás tak překvapuje staropramennou chutí, i když proti běžným českým pivům se zdá být malinko o něco výraznější. Standardních desítkových 4,1 % alkoholu a cena kolem 3 YTL je take vcelku slušná, zvláště vezmeme-li v potaz, že je počítána za příjemné tuplákové balení.

Ankara – moderní město. Město z betonu a panelů. Město, které dává okázale najevo svůj prim mezi ostatními, město ze kterého turecká národní hrdost přímo sákne. Vojenská muzea, základny, pomníky a…samozřejmě vlajky. Vlajky jsou ve standardních velikostech přítomny všude a prakticky neustále, od „malých“ půlmetrových až po gigantické plachty velikosti náklaďáků.
Jinak je ale Ankara normální moderní město – dopravní zácpy, billboardy, multikina. A fastfoody. Jméno nadnárodních velkovýkrmen hájí obrovitý „Mekáč“, hrdinně mu sekunduje KFC a zahanbit se nenechá ani další z triumvirátu racionální stravy, Burger King. Ano, toho u nás ještě nemáme. V Ankara Mall ano. Naštěstí tam mají také wi-fi, což je asi jediný důvod, proč usedáme do téhle výkrmny mezi vypasené turecké chlapečky usilovně se ládující žvancem nacucaným přepáleným tukem, stejně jako milióny jejich vrstevníků kdekoliv na světě. Zařizujeme vše potřebné, nakupujeme něco žvance a pár vzorkových lahví pro druhou pivní reportáž a vyrážíme dále do nitra Turecka.

Šílený Rakušák v šíleném městě. S Rudolfem – sociologem, optikem a taxikářem v jedné osobě, která se vydala ve starém VW Transporteru do Indie, jsme se úplnou náhodou setkali ve večerním Istanbulu. Před sebou 50 000 km, Střední východ, Nepál, Pákistán, Indie. Za sebou několik beden starých brýlí a třicet metrů dlouhou roli plátna. Brýle přijdou na nosy krátkozrakých Indů, na plátno přijdou malůvky dětí ze zemí, jimiž projíždí. Už teď jich má přes 10 metrů. Slušné životní poslání pro příští dvouletku.

Projeli jsme tureckem od západu skoro až k východu a s návštěvou další internetové kavárny vám přinášíme fotografie z cesty od Ankary, přes centrální oblast Kapadokie s jejími nádhernými podzemními i skalními městy až po cestu přes jezero Van v blízkosti Íránských hrani.
Nově přidány popisky ke starším fotkám, popisky k těm novějším jsou v procesu. PS: Na likvidaci idiotského spamu ve vzkazníku se pracuje, z vany...teda Vanu se to dělá špatně...

Mýtná brána do Istanbulu připomíná předpeklí Dantova Očistce. Nespočetné řady aut chtivých dostat se do města nad Bosporem se tísní před megalomanskou mýtnicí. Motory na sebe v téměř čtyřicetistupňovém vedru nevrle vrčí, výfuky čoudí a smrdí. Mezi tím vším umě kličkují prodavači preclíků a vody. Jako vosy se okamžitě se sbíhají ke žlutému trabantu polepenému reklamami. Předpokládají, že máme peníze. Nemáme.
Platíme mýtné a projíždíme bránou do čehosi, co musí být pro svátečního řidiče opravdovým peklem. Hned za mýtnou branou se na zfrézované, kdysi tříproudé dálnici okamžitě improvizuje šest proudů aut, které se mezi sebou složitě proplétají. Pruh není tam, kde je něco bíle načmáráno na silnici, ale tam, kde se vejdete. A to platí pro celé město. Jezdí se zrcátko na zrcátko, nárazník na nárazník, auta mezi sebou divoce kličkují, řidiči na sebe troubí a pokřikují a celé to funguje překvapivě dobře - první větší zdržení totiž přichází paradoxně až na semaforech…

Pokud bychom měli na Turecku vyzdvihnout dvě věci, byla by to turecká pohostinnost a turecké záchody. Zatímco přínos lidstvu v podobě toho druhého je neoddiskutovatelný, pohostinnost Turků má mnoho tváří. Kupříkladu naše první snídaně za hranicemi měla původně sestávat z instantní nudlové polévky. Za to že nakonec proměnila v divoké bakchanálie rajčat, olivy, sýrů a několika druhů domácího pečiva, můžeme poděkovat Laile, která zrovna náhodou zaparkovala na stejném odpočívadle. Turci jsou přeborníci v pořádání pikniků a neváhají se rozdělit.
Sedíme v kavárničce na úplně jiném dálničním odpočívadle, dáváme si čaj, turecký národní nápoj. Číšník kolem nás úlisně poskakuje: „Já Izram, já kamarád. Ještě čajík? Ještě cukřík? Společnou fotečku…? Se stejným bohorovným úsměvem vám pak za tři čaje, tři hnusné řídké nakyslé polévky s rýží a tři palačinky se sýrem přináší účet na 35 Lir, což je trochu moc i na Turecko. Ceník, nebo jídelní lístek? Účet na stole? Kde to žijete…

Bulharsko už téměř zmizelo pod koly Egu a před nám je Dimitrovgrad č.2, městečko pro změnu u bulharsko tureckých hranic. Konec EU a pro někoho i konec civilizovaného světa. Nasadili jsme černé brýle, utáhli opasky a s proklatě nízko zavěsili taštičky obsahující pasy, řidičáky, potvrzení, ujištění, povolení, doporučení… a samozřejmě - dolary. Dan se připoutal, zběžně zkontroloval stav vozidla, pustil palivo, otočil klíčkem, zařadil první rychlost, sešlápl plyn, kola se téměř protočila pod silou dvou válců a náš Egu se zařadil do nekonečné fronty.
Plyn. Brzda. Pasy prosím. Kawpocvn? (=> TIZ – Těžko Identifikovatelný Zvuk) Aha, řidičák… tady! Nashle. Plyn. Uf. Jé, hele další… Brzda. Pasy. Pwefsndůfgv (TIZ). Hmmm… asi nemáme. OK. Nashle. Plyn. Brzda. Pasy. Yxcvmnqwpeo (TIZ). Nevezeme. OK. Plyn. Brzda. Pasy. TIZ. OK.Plyn. Ticho…
Turecká celnice je jako pevnost, a celníci jsou na ni rozmístěni v počtu a frekvenci připomínající snad jen prostitutky na Cínovci – nejpočetnější armádu v Evropě musíte nějak nakrmit. Fotí, kontrolují, prohlížejí – naštěstí nijak zvlášť usilovně a tak se hrozivě vyhlížející osmistupy automobilů přece jen pomalu posunují kupředu. Konečně opouštíme tuhle tureckou hladovou zeď a vjíždíme do Říše půlměsíce.

Na bulharské dálnici nenajdete policajta s dalekohledem kontrolujícího dálniční známky. Důvodem by mohl být hubený bulharský rozpočet, nedovolující nákup drahé optiky, ale především fakt, že za celnicí stojí budka, kde dálniční poplatky zaplatíte. Eura v hotovosti ale nemáme, leva jakbysmet. Měnačnica? To tady nevedou. Nakonec lámanou srbobulharštinou dohaduje platbu v tvrdé americké měně a vyrážíme vstříc nepoznanému a nečekanému. A to doslova. Mezinárodní silnice směr Sofie se záhy mění ve staveniště, jen s tím, že na ní nikdo nestaví. Dlouhé úseky zfrézovaná vozovky dozdobené půlmetrovými rigoly dávají Eguovým perům pořádně zabrat a vzhledem k tempu práce (rozuměj opírání se o pracovní nástroje) oné jedné skupinky zoufalců v oranžových vestách lze předpokládat, že se jim mezinárodní silnice E80 zřejmě stane životním posláním. A dost možná i několika dalším generacím jejich nástupců.

Bulharsko, země levných dovolených, nás vítá hraničním přechodem Dimitrovgrad, žebrajícími dětmi a obtiskem bulharského hraničního sloupu v našem nárazníku. Obtisk sloupu ale nezůstal jen v nárazníku Egu, ale také v Danově egu. I když je na Danovu obranu třeba poznamenat, že se onen inkriminovaný ničitel nárazníků nacházel v mrtvém bodě (což ovšem v našem případě znamená kdekoliv přímo za autem).

Srbsko není zrovna zemí pivařů, přesto v něm můžete sehnat vcelku chutné druhy pěnivého moku.
Jelen: Toto pivo je takovým zlatým standardem a tím, co je na ulicích Bělehradu běžně k dostání. Vcelku příjemná, střídmě nahořklá chuť připomíná náš 10° Staropramen. Cena je taktéž vcelku rozumná, zhruba kolem 30 dinárů (asi 10,- Kč) za lahev.
Nikšičko: Ač není přímo srbské, nemůžeme opomenou zmínit toto pivo, jehož kvality pocházejí Nikšiče, města v západní části Černé Hory. Nikšičko je pivo, které výborně balancuje hořkost a říz, podobně jako náš Gambrinus. Alternativou pod křídly stejného výrobce je Nikšičko Tamno, které je sice černé, ovšem s karamelovou příchutí to ani ono rozhodně nijak nepřehání a zachovává si stále příjemně hořký standard, ovšem v nadstandardní 6,2% voltáži (obyčejné Nikšičko má „jen“ 5%). Naprosto bezkonkurenční je u této lahodné značky poměr cena/výkon, za 2l Nikšička totiž dáte jen asi 1,5 EUR. Jediným nešvarem je vcelku běžná distribuce v PET lahvích.

Cestou Srbskem jsme se rozhodli spojit příjemné s užitečným a přinášet vám reportáže z místních pohostinských zařízeních. Bohužel tempo cesty nám nic takového nedovoluje a tak budeme alespoň kuse, leč doufáme že stále užitečně (protože faktor příjemnosti zachován zůstal) informovat o druzích piv, která jsou v mání v místních lokálech a obchůdcích.

Do země čabajek, čardáše a segedínského guláše. Jen tak daleko vydržely symboly naší státnosti, hrdě se třepotajíc na střeše. Poryvy větru nemilosrdně párají vlaječky o tyčky, a na nichž jsou navlečené. Inu to je tak, když vezmete něco, co se mělo povalovat na stole při bi a vícelaterálních mezistátních rozhovorech a vrazíte to na střechu trabanta, který se chystá projet půlku světa. Rabujeme v nákupní centru a snažíme se vymyslet náhradní řešení. „Do you have….?“ – „Agnzesh talmaczezesek?“ Aha. Vyrážíme hledat sami. Trubička navléknutá mezi vlajku a tyčku? Kravina. Pantíky kolem vlajky? Ještě větší. Naštěstí sebou máme Martina McGyvera kozla – jehla, nit, trochu lepidla a kousek silikonové hadičky a vlajka tuning je na světě. Duch opězvítězil nad hmotou! I když se u toho tedy pořádně zapotil. Uvidíme, jak obstojí během zbývajících 14 500 km.

Auto je plně naložené a opravdovému odjezdu již nic nebrání. No a nevadí, že se Egu válí břichem na zemi? Že by soudruzi cestovatelé nedopočítali hmotnost? Inu co naplat, Egu putuje zpět do depa a Míla, náš automechanik, je štěstím bez sebe: „Zase vy? Aha, těžký. Nízko. Péro… No jo, tak hybaj na hevery“. Dva hydraulické prostředníčky se vztyčují a zadek Egu putuje s nenucenou lehkostí vzhůru. Ocelový stisk klíčů vytahuje šrouby z jejich nor a kola, náprava i ono nešťastné zadní pero opouštějí své místo. Nový list v peru funguje jako živá voda na světlou výšku auta i na naši náladu. Daleké kraje, třeste se, konečně jsme na cestě.

We've finally managed to send new journey photos covering the first etape from Vyšehrad to Istanbul (where we got yesterday). Now, we're in Ankara, Turkish capital, but we are moving further inland as soon as possible. Trabi works perfectly, so that far, everything is all right. As soon as we manage to get to the internet, we'll add new actualities. Soon, there should be some new media material covering our departure.

We've added a new good looking photos (in press quality) from our weekend testing on motocross course near Mělník. We've also added a 30min interview, we've given in Czech Radio Hradec Králové on 20th June, 2007. Both is available in section Press.

Good news everyone! We have finally managed to renew and translate our web (thnanx Brcko), so we are now officially international :). Some sections (e.g. Photo gallery, Press and News) are still under construction - we are currently clogged so many other important thnigs, but we'll try to finish it all as soon as possible, so be patient please.

Máme víza do Uzbekistánu! Po Íránu a Rusku další úspěch. Navíc spojený s výletem do Vídně, kde Martin hned zažádal překvapivě velmi vstřícné Turkmeny o tranzitní víza pro jejich zemi (byly k nim potřeba právě Íránská a Uzbecká). Podle těch několika mála lidí, jež v Turkmenistánu byli, jsou víza problém, ale zatím si na ambasádu nemůžeme v nejmenším stěžovat. Pokud tedy zrovna nerušíme konzula mobilem na obědě. Zbývá nám tedy Kazachstán a Turkmenistán. Oboje tranzitní. Držte nám palce, ať to vyjde.

Tak a je to tady. Onen slavný den, kdy jsme se vydali našeho téměř do posledních šroubku rozebraného, vyčištěného, přelakovaného a opět složeného Egu (i když několik šroubků nám tak nějak zbylo – doufejme, že nedrží nic důležitého) předvést na brněnském Autosalonu, nastal. Egu zvládl cestu do Brna i přes hustý liják v pořádku, a pokud tedy budete mít cestu na Brněnské Výstaviště, můžete výsledky našeho snažení spatřit u stánku ÚAMK Sunoco Racing Teamu na volné ploše A1. Egu na vás čeká hned vedle smykové fólie a Tomečkovy gigantické dakarské Tatry - sice malý, ale krásný. Fotografie z naší brněnské primoexpedice se pokusíme nauploadovat co nejdříve.

„Kde je Hliník? Hliník se odstěhoval do Humpolce.“ Alespoň ten o síle pěti milimetrů. Nevěřili byste, jak může být obtížné sehnat obyčejný hlinikový plech o takovéto tloušťce. Lákavou nabídku zavěsit pod Eguovo břicho centimetrový aluminiový pancíř jsme museli svorně zamítnout, vzhledem k tomu, že k jeho vytvarování a případnému přihnutí bychom potřebovali něco o váze menšího slůněte… Výprava do blízkého výkupu železného šrotu odhalila hned vedle měděných okapových rour stále svítících novotou (které tam jistě dobrovolně zanechal nějaký nespokojený majitel nového domu) několik hliníkových desek těch správných parametrů. Když už to vypadalo na koupi jedné z nich, ozval se náš dvorní ohybač plechů se skvělou zprávou – sehnal hliníkový plát, ze kterého se dělaly šusplechy pro Škody Fabie WRC! Hurááá! Egu už si bříško neodře!.

Uvolněn z pracovních povinností jsem se konečně dostal k webu, takže se můžete podívat na novou fotovárku z téměř finálních příprav trabiho na brněnský Autosalon.

To je otázka, na kterou si budeme zřejmě muset velmi rychle zvykonout. Lze totiž předpokládat, že ji po překročení Íránských východních hranic budeme slýchat dennodenně. Bohužel odpověď na ni zní: „Ne“. Jen jediný člen expedice byl totiž před dávnými a dávnými časy zlehka dotčený jazykem Velkého Bratra. Mluvím teď samozřejmě o našem expedičním taťkovi Danovi. Snad si tedy vzpomene na ono krásné období, které coby ještě nevinná (a naprosto bezvousá) ratolest trávil naivním máváním rudými praporky v prvomájových průvodech a věčným „soužkování“ ve školních lavicích. A my ostatní se pa Ruski prostě budeme muset naučit – vždyť do odjezdu zbývá ještě celý měsíc.

Na očkování musíte jít co nejdřív! Cože? Jedete za měsíc?. Hepatitidy A i B, břišní tyfus, meningitida a vzteklina. Tak to už všechno nestihnete, dí doktorka. Co vynechat? Hepatitida není vidět (i když by si podle televize člověk skoro mohl myslet, že je). Tyfus? Taky není vidět. A meningokok už vůbec. Pes vidět je. Až uvidím psa, uteču. Vzteklina nebude. Leda bysme se opíchali cestou. Uvidíme...

Skvělá zpráva - jsme oficiálně pozváni do Uzbekistánu. Vydání víz by už nemělo stát nic v cestě. Kromě toho, že zvací dopis/formulář vypadá sám o sobě stylově, nejkrásnější je samotný název vydávající organizace - Sentral Asia Journeys, web už ovsem mají s C na začátku. Je vidět, že zmutovaný anglismus nevládne jen našim končinám

Konečně jsem doplnil aktuální fotky do galerie. Spravovat web i trabiho současně je náročné.

Sedmadvacátý květen byl velkým dnem – po kompletní dekonstrukci se zase rozeběhl motor expedičního trabiho. Bylo to sice jen na chvíli, ale konečně běžel.
A jedno varování horkého odpoledne: když už dáte na auto nouzově prehistorické pneumatiky, abyste si nátěrem na podvozek neupatlali nové, zase je rychle sundejte. Je to rána. Naštěstí guma explodovala směrem dolů, takže po okolí rozházela kamení, vyděsila široké okolí, ale autu neublížila.

Vybrat si trasu přes země milující byrokracii, byl skvělý nápad. Lepší trénink pro vyřizování nudných a dlouhých formulářů, než shánění víz do pěti států, které nemají velký zájem na vaší návštěvě, těžko najdete. Chcete tranzitní víza? Přineste víza států, ze kterého a do kterého od nás jedete. Ale víte, my máme problém, okolní státy po nás chtějí totéž. Musíme mít přece nějaká víza první. To nás nezajímá. Pořiďte si turistická, ovšem s těmi musíte vjet a vyjet stejným hraničním přechodem. Aha, ale to my nemůžeme. Tak si pořiťe tranzitní...
A tuhle znáte? Pes jitrničku sežral..

S prvním májem začaly konečně hektické práce na rekonstrukci expedičního vozu. V podstatě každá součástka byla vymontována, zkontrolována, vyhozena, nebo vyčištěna. Do začátku června musí být všecho hotové. Šestého jede Egu na slavnostní premiéru na Brňenský autosalon. Větší motoristickou akci u nás nemáme.