Od doby, co jsme se vrátili, dostáváme pořád stejné dotazy, z nichž je znát, že střední Asie láká, ale málokdo o ní něco ví. Zkusili jsme sepsat ty nejčastější otázky, vytvořit takové TransTrabant FAQ, které by splnilo jeden z našich cílů – ukázat, že mezi Kaspikem a Čínou leží nádherný a zapomenutý svět, který není tak těžké objevit, jak to na první pohled vypadá. Více jsme se zaměřili na cestování autem, protože baťůžkář je pružný tvor a spoustě potíží se díky nesvázanosti s automobilem vyhne.

Rozhodně nemáme patent na rozum a naše postřehy vycházejí jen a jen z našich aktuálních poznatků a informací, které jsme dávali pracně dohromady a vycházejí z našeho vnímání bezpečí a nebezpečí a pohodlí a nepohodlí. Dobrodružných zážitků jsme měli spoustu, někdy jsme si za ně mohli sami, jindy příroda či lidé, ale každý nás něco naučil. A protože se zdá, že vás to zajímá, sepsali jsme následující poučení z krizového vývoje. Cesta do centrální Asie není výletem na Moravu, ač by to tak z následujících řádků možná mohlo vypadat, ale současně se nejedná o nedostupný kraj, kde jde neustále o život.

Pokud vás zajímá, jak jsme se k níže popsanému probojovávali, klikněte sem, najdete tam seriál článků psaný pro iDnes cestou necestou z Prahy do Prahy.

Nezabili vás tam? O zemích od tureckého Kurdistánu dál bohužel panuje obecná představa, že po překročení jejich (byť v případě Kurdistánu pomyslné) hranice, za vámi běhá vousatý chlapík s bombou, který nemá nic lepšího na práci než na vás spáchat teroristický útok. Je to nesmysl. Samozřejmě, že riziko ze strany extrémních skupin tu je, ale minimální. Mnohem pravděpodobněji se stanete obětí hloupé dopravní nehody na D1 než útoku fanatika na blízkém východě (samozřejmě vyjma Iráku) či ve střední Asii.

Kurdistán nepoznáte podle hesel separatistů na stěnách, ale podle chudoby, pro cestovatele neškodných vojenských checkpointů a milých lidí. Totéž v trochu pozměněné podobě platí o Íránu (jiný názor by určitě měla ženská posádka, ale jako čistě mužský podnik jsme neměli potíže ani s úřady ani náboženstvím) a v podstatě o celé „naší“ oblasti. Obecně se dá říci, že čím je režim vládnoucí v dané oblasti divnější, tím jsou lidé milejší.

A co „TEN“ Turkmenistán? Kurdistán a Írán jsou běžně navštěvovaná území, Turkmenistán je z tohoto pohledu zajímavější. O riziku platí totéž jako u obou předešlých. Tuhý absolutistický režim s policisty na každém rohu v člověku vzbuzuje ledasjaké pocity, ale ne zdání ohrožení života. Pokud se samozřejmě (což je ale obecné pravidlo) vyhnete řečem na ožehavá témata, ať už společenská nebo náboženská. Dostat se do Turkmenistánu není takový problém, jak to bývá prezentováno. Je to zvláštní pocit procházet se pak celkem volně zemí, ze které je pro místní hodně velký problém dostat se ven. Tak si asi připadali turisté ze západu v celkem nedávné minulosti u nás.

Stačí podat žádost o víza, v případě těch turistických zaplatit agentuře za pozvání, a za několik týdnů si je vyzvednout ve Vídni. Rychlost byrokratického procesu a množství kolonek ve formuláři patří k těm příjemnějším. Jedinou nevýhodou turistického víza, platného narozdíl od týdenního tranzitního měsíc, je nutnost platit průvodce, který hlídá, abyste nelezli, kam nemáte. Chcete-li relativní volnost pohybu, musíte být rychlí a zvládnout zemi za tranzitní týden (pak ale potřebujete víza zemí, ze které a do které do Turkmenistánu jedete).

Při cestě do Uzbekistánu je to snazší. Proces je přibližně stejný, jen vám tu nevnucují průvodce. K vyřízení víz stačí adresa ambasády a průměrná znalost angličtiny. Obecně nejsou víza záležitost náročná, jen zdlouhavá. Pokud se vám s nimi nechce lopotit, i u nás je dost agentur, které je za poplatek zařídí i s pozváním. Nám se při kombinaci obou postupů pohybovala cena vydání jednoho víza kolem 3000 Kč.

Dalo se tam připojit na internet? Jak kde, problém býval internetové kavárny najít, občas to „sežralo“ i pár hodin ježdění po městě. V Turecku a Íránu to šlo celkem bez větších potíží, v Turkmenistánu vůbec. Náš útok na nejdražší hotel v hlavním městě, kde se měla nacházet jedna z mála veřejně přístupných linek, skončil po několika pokusech o spojení na analogovém modemu neúspěchem.

V Uzbekistánu nebyl s internetem problém ve východní části, v západní už to bylo slabší. Kavárnu jsme sice našli, ale sdílená vytáčená linka pro pět počítačů je už hodně pomalá. V Kazachstánu jsme to zkoušeli jen v Atirau, kde většina kaváren, byť se jejich vývěsní štíty internetem chvástaly, disponovala jen lokální sítí a skupinou zuřivých hráčů, ale nakonec jsme se i tady připojili přes DSL. V Rusku a na Ukrajině už nebyla rychlá linka problémem. Zajímavé je, že skutečně viditelná cenzura internetu byla znát jen v Íránu, Turkmenistán ji řešil nedostupností připojení, ale v Uzbekistánu se zdály všechny stránky bez omezení přístupné.

Co jste tam jedli? To, co domorodci. S sebou jsme vezli jen železnou zásobu instantních nudlí. Kuchyně střední Asie nepůsobí navenek nijak bohatě, i tak se tam ale dá slušně najíst. Nejčastěji kebab (mleté maso na rožni) a šašlik (kousky masa na rožni; často jsme však vedli diskuse s domorodci, zda je pravý kebab mletý či není a názory se město od města lišily), ale i nejrůznější vydatné polévky či pečivo.

Cesty obklopují maličké čajchany a kafe (kde jsme si nikdy kávu nedali), u nichž se rádi zastavíte. Narozdíl od Evropy, kde se ženete, co to dá, to není problém. Silnice vám velký sprint nedovolí. Běžně tu mají jen čaj, studenou vodu, kolu a jedno z místních jídel. Po ránu třeba pouze čerstvý chléb. To znamená světlé a povětšinou výtečné placky. Všude, kde se pouštní cesta setkává s civilizací, panuje čilý obchod s čímkoli studeným. Zejména s vodou, takže máte auto za chvíli plné PET lahví, které není kam vyhodit. Popelnice tu nevedou a Evropanovi se příčí házet odpadky podél silnic, jak je tu zvykem. Pili jsme i vodu z lokálních vodovodů a s žádnými velkými žaludečními potížemi jsme se nesetkali.

Měli jste potíže na hranicích? Možná to bylo způsobeno exotickým vozem, ale nikde jsme neměli nepříjemné potíže, které by byly zbytečnou šikanou nad rámec povinností celníků a policistů. Na co si člověk musí zvyknout, je byrokratická mašinérie, která pracuje opravdu pomalu, ale skutečně jistě. Ve všech zemích bývalého SSSR, kterými jsme projeli, je proces přibližně stejný. V Turkmenistánu dle očekávání nejkomplikovanější. Vyplníte „deklarácie“, kam uvedete cennosti, které s sebou vezete (psali jsme jen elektroniku), a automobil, oběhnete více, či ještě více chlapíků s razítky, vyplníte (nebo je vám vyplněna) tranzitní kartička, takový doplněk pasu, jenž nesmíte do opuštění ztratit, a dostanete větší či menší množství papírů, jež je dobré uchovat do opuštění země. Při výjezdu pak znovu vyplníte „deklarácie“, oběhnete úředníky a znovu se to celé opakuje.

Dráž nás na hranicích vyšlo jen Rusko, kde musíte zaplatit „strachovku“ – povinné ručení, jež přišlo na 15 dní přibližně na 1000 korun, a opět Turkmenistán, kde vám naúčtují k autu ohromné množství poplatků. Na webech cestovek se částka pohybuje kolem 60 dolarů, ale naše realita za auto a tři lidi byla 200. Pokud však počítáte s výdaji, žádný problém s policejní šikanou by vás neměl potkat. Jen musíte poctivě vyložit a naložit auto a nechat vše prohlédnout.

Je třeba brát v potaz také skutečnost, že přechody mají pracovní dobu a mohou zavírat už v šest hodin (otevírají většinou v osm). Při výjezdu z Turkmenistánu jsme možným velkým problémům, způsobených končícími vízy a „zakritou“ hranicí, unikli jen tak tak.

Museli jste platit úplatky? Kupodivu to nebylo tak horké, jak jsme čekali. V podstatě všude pomohla trpělivost a vstřícnost, a to oboustranná. Až na pár výjimek jsme se od Prahy po hranice s Ruskem nesetkali s žádnou policejní šikanou, naopak jsme často na checkpointech a při silničních kontrolách dostali najíst.

Ruští policisté nám to ale bohatě vynahradili. Pokud jsou v dohledu, musíte striktně dodržovat každičký dopravní předpis, na který si vzpomenete.Jinak je to pro ně důvod k zastavení, zabavení dokladů s tím, že je musejí předat výš a čekání na úplatek. A pokud jste žádnou drobnost nespáchali, začnou si hledat důvod. V našem případě to byla třeba zakázaná reklama, neboť jsme jí měli polepené auto. Nic na tom nemění, že jste si takřka jistí, že si policista vymýšlí. On je tu zákon. Zkušenější nám radili, ať počkáme pár hodin, že je to přejde a doklady vrátí. Asi jsme nebyli dost trpěliví, ale nakonec jsme tím jen snížili množství rublů, jež si dopravní orgán strčil do kapsy. Povětšinou se to děje na checkpointech, mezi kterými běží jako na drátkách mezipolicejní komunikace o tom, kdo se blíží a koho zastavovat.

Dal se tam koupit benzín? Až na Írán, který se teď potýká s ropnou krizí, ano. Benzínky sice nejsou výkřikem moderní technologie, ovšem všude na trase jsme tankovali ze stojanů. Povětšinou obstarožních, ale s palivem v kýblech nebo PET lahvích jsme se nesetkali. Slabinou je hodně řídká síť čerpacích stanic, z nichž některé mají navíc jen naftu. V centrální Asii je běžný 80 oktanový benzin, ale protože zde nejezdí zdaleka jen žigulíky (v Uzbekistánu je nejrozšířenějším značkou Daewoo), je celkem pravidelně k mání i něco málo nad 90 oktanů, ovšem také 72. Pouze systém tankování - nejprve řekni, kolik chceš litrů, zaplať, a pak ti pustíme benzín - je při snaze vzít plnou na další dlouhý přejezd neohrabaný.

Podobě běžné jsou i autoservisy. Nejsou to sice chirurgicky čisté provozy jako v Evropě, naopak, ovšem relativně moderní vybavení tu najdete. Údiv při pohledu na dílenský hever, jenž jsme mnohokrát zažili při předvádění fotografií, skutečně není na místě.

Dá se tam vůbec projet? Ve většině zemích na trase byl na cestách zpevněný povrch. Sice mnohdy rozbitý a vyplatilo se jet kolem, ale pak šlo bývalou silnici sledovat pistou. Většina států se snaží mizernou situaci zlepšit. Je ale potřeba zvyknout si na místní, ryze praktické uvažování. Nečekejte objížďky. Jízda mezi stavebními stroji v oblacích prachu je běžná. Alespoň si nezajedete.

Naším největší prokletím nebyly ohromné jámy a neustálé zapadání a vykopávání auta, to se všechno dalo zvládnout, ale jemný prach, který se filtry dostal do motoru a ničil jej zevnitř. Takže pozor na nízký podvozek a vzduchové filtry. Moderní auta zde mají problém s nízkou světlou výškou a plastovými spoilery, ale při hodně opatrné jízdě se to dá zvládnout.

Nejtěžším úsekem naší cesty byl přejezd mezi Aralským a Kaspickým mořem/jezerem. Rozhodně nemůžeme mluvit za celý Kazachstán, protože jsme projeli v porovnání s jeho velikostí jen zlomek, nicméně zde silnice či cesty, tak jak je známe z Evropy, neexistovaly. Přesto se uprostřed toho nejhoršího kazašského marastu vynořil jako zjevení nízký kabriolet. Pomalinku se sunul přes jámy v tom, co bývalo cestou, ale jel (nevíme kam až měl namířeno, daleko to vzhledem k jeho rychlosti asi nebylo). Takže pokud byste chtěli naši trasu absolvovat třeba felicií, jde to. Připravte si filtry, auto dostane zabrat, počítejte, že ho zdola otlučete, budete jej pravidelně vyhrabávat z písku a prachu, ale projedete.

Další otázky? Dejte vědět jaké...