Po šesti týdnech putování a 15 422 kilometrech jsme zpátky!

Mise splněna! Na tachometru malého žlutého trabanta se otáčí 15ti tisící kilometr. Pod jeho koly zmizela polovina Evropy i většina států střední Asie. Po šesti týdnech strávených v jeho nerozměrných útrobách společně projeli Dan Přibáň, Vladislav Růžička a Martin Kozel Střední Evropu, Balkán, Turecko, Írán a Turkmenistán, aby se v uzbeckém Samarkandu jejich cesta opět zlomila na západ a přes Kazachstán, Rusko a Ukrajinu je dovedla domů.

Evropu za sebou Egu, jak svého trabanta cestovatelé pojmenovali, nechal během dvou dnů, aby v Istanbulu vjel přes Bospor do Asie. Hornaté střední a východní Turecko dalo slaboučkému motoru pořádně zabrat a celá řada kopců jej donutila klesnout až na první rychlostní stupeň. Rychlost svátečního řidiče penzisty ale cestovatele netrápila. Co výpravu znepokojovalo více, byla varování místních, kteří radili dát si na východě pozor – právě se konaly volby a existovala možnost, že se budou chtít kurdští separatisté zviditelnit. Naštěstí v Turecku vše, kromě jednoho málem přejetého vojáka na zátarasech a několika menších závad, proběhlo bez komplikací, a tak výpravu po necelých dvou týdnech a čtyřech tisících kilometrech přivítal Írán. Bohužel s ropnou krizí a přídělovým systémem, který na cestovatele nemyslel. Po týdnu marného zápasení s místními úřady vjíždí trabantí tým do Turkmenistánu jen díky pomoci místních a černému trhu.



Rozporuplný Turkmenistán

Turkmenistán je zemí kontrastů a rozporů. Zemí s vesnicemi z hlíny a velbloudího trusu a s hlavním městem zdobeným zlatými kopulemi, zemí s povahou bodrými a stále rozesmátými obyvateli, a to i přesto, že je dusí tvrdým totalitním režimem. Země, kde místo směrových cedulí najdete na každé křižovatce a zastávce verše z Ruhnamy, Turkmenbašiho vlastnoručně napsané „bible“, země od níž čekala výprava jen to nejhorší, země, která je nakonec překvapila. Turkmenistán je policejní stát v tom pravém slova smyslu, stát s vojenskými zátarasy a policejními kontrolami na každém rohu. Paradoxně ale stát, v němž mají represivní složky takovou moc, že ji ani nemusejí nijak usilovně prosazovat, a tak zatímco na checkpointu očekáváte nepříjemnou prohlídku, nejednou vám naservírují meloun a popovídají si s vámi.

Nádherný a vyschlý Uzbekistán

Do Uzbekistánu se výprava dostala po incidentu na turkmenských hranicích, kde v šest večer prostě zavřeli. Co teď? Pokuta dalece převyšovala expediční hotovost a Turkmenské banky normálně nefungují. Co mohlo přijít? Zabavení věcí? Zadržení? Naštěstí se opět ukázala lidská tvář turkmenské byrokratické mašinérie, když se na zavřenou hranici začali scházet celníci v civilu a celou až strašidelně komplikovanou úřednickou proceduru završili během několika minut, zastrčením všech lejster do kapes. Navíc, aniž by očekávali úplatu. Uzbekistán, srdce hedvábné stezky ohromí snad každého turistu nádhernými modrými kupolemi mešit a medress starobylých orientálních měst, jenž jsou protkána křivolakými uličkami. Výpravě však ukázal i svou druhou tvář u břehů vysychajícího Aralského moře. Kdysi prosperující přístavy změněné v liduprázdná města uprostřed vyschlé pustiny, kterou životodárná voda opustila již před lety. Ulice poseté počmáranými sovětskými skulpturami a oprýskanými propagandistickými cedulemi. Rezivějící torza lodí rozpadajících se na vyschlém mořském dně ve vás zanechají silný pocit zmaru a beznaděje navíc podtržený tím, že tohle není žádná atrakce pro turisty, ale skutečný obraz plíživé zkázy.



Nejtvrdší zkouška Kazachstánem

Přejezd od Aralského jezera do Kazachstánu znamená pro výpravu největší dilema. Která z protiřečících si map má pravdu? Je tu cesta, nebo ne? Světélkem naděje se stala směrová cedule ukazující na cílové město. Bohužel není cesta jako cesta, a kulturně odlišné chápání toho, co ještě je a co už není silnice bylo pro trabantistický tým a jeden dvouválcový motůrek pěkné překvapení. Na uzbecké části přejezdu drkotal Egu po povrchu připomínajícím vlnitý plech, za hranicemi Kazachstánu pak mizel v ohromných trucky rozježděných dírách. Deset tisíc kilometrů jen s minimem závad. Teď teprve přišla ta pravá zkouška ohněm. Dvoutaktní motor se dusil prachem a jen tak tak že vydrželi všechny tři šrouby držící jej v autě. Komáry zamořený sever Kaspického moře vyhnal expedici z romantického pobřeží do extrémně vlhké delty Volhy. Po krátkém oddychu v Astrachanu vyrazili tři dobrodruzi po ruských silnicích dál na východ. Asfalt zde byl skvělý, jen tu namísto děr čekali na každém rohu úplatkuchtiví ruští policisté. Expedice nakonec rezignovala na boj s větrnými mlýny a o pár tisíc rublů lehčí se zařadila do patnáctihodinové fronty u hraničního Kerčského trajektu.

Z Krymu do Prahy

Krym překvapuje udrncanou posádku. Nádherné hory svažující se přímo do moře jsou zkrátka neodolatelné. Bohužel příkré uličky šněrující se nahoru a dolu byly pro Egu spíše nezdolatelné. Po sto kilometrech kochání a koupání byl pro expedici dostatečným varováním podivně klepající zvuk v motoru a vytrácející se tah motoru. Otočili kormidlo od moře pryč, nejkratší cestou na Prahu. Několik dlouhých přejezdů, Slovenské hranice, EU vítá své ztracené obyvatele. Poslední otázkou byly Tatry. Pro kilometrovou úsporu bylo rozhodnuto přejet je napříč hlavním tahem. I tuto poslední výzvu trabant zdolal, přestože závodní výkon to věru nebyl. Přes všecky tyto překážky expediční tým zdolává české hranice a míří na Hradec králové, kde jako v každém správném příběhu vrcholí lovestory jednoho z členů výpravy, pevně sevřeného v dívčím objetí. Slavnostní přivítání v Brandýse nad Labem doplněné chlebem, solí a samozřejmě pořádným douškem slivovice je oficiální tečkou, přátelské a rodinné uvítání na Vyšehradě je tou pravou společenskou tečkou.



Dokázali jsme, že to dokážeme

15 300 km natočených na dvou válcích takového auta, jakým je trabant, je nepopiratelný důkaz, že pravá síla velkých činů nespočívá v sofistikovaných vymoženostech, ale v docela obyčejné lidské odvaze. Tento naprosto primitivní vůz zdolal napříč celou střední Asii, nahlédl do mnoha kultur, zvládl kazašské peklo a vrátil se po svých. Tato expedice dokázala, že trabant ještě rozhodně nepatří do šrotu. Dle slov šoféra si Egu příště troufne na Afriku. Dobrodružství stále existuje.


V červenci 2007 se vydá tříčlenná expedice trabantem Hedvábnou stezkou do pouští střední Asie. Cílem cesty je kromě natočení dokumentárního filmu a sepsání článků o takřka neznámém světě pouští Karakum a Kyzylkum, srdci Hedvábné stezky a okolí vysychajícího Aralského jezera, především připomenutí "velkých cest malých aut" pořádaných českými cestovateli v první polovině minulého století. Právě proto se stal dopravním prostředkem Trabant 601, symbol minimalistického vozu vycházející motoricky i konstrukčně ze stejných základů, jako automobily prvorepublikových cestovatelů. Proč nejedeme terénním 4x4? Protože zajišťuje takřka stoprocentní jistotu úspěchu. Teprve velká cesta malým vozem je extraktem dobrodružství, na jaké se pomalu zapomíná.

Velké cesty malých aut

Na začátku dvacátého století bylo na světě jen málo míst, kam lidská noha nevkročila. Zato takřka žádné nepocítilo otisk pneumatiky automobilu. Bílá místa na mapách ale dráždí!



Na začátku jednadvacátého století jsou auta všude. Není problém vyrazit takřka kamkoli s vozem, jehož valnou část řídí počítač. Je to ale ještě dobrodružství objevování? Dá se bez GPS a ABS stále nacházet nepoznané? My věříme, že se dá. Stačí se vrátit na začátek. Podniknout velkou cestu s malou technikou. Ne nadarmo jezdí veteráni z Pekingu do Paříže či z Londýna do Sydney.

Za volantem auta z dob, kdy automobil nebyl něčím obyčejným, je cestování jiné. Přesto se i tyto výpravy, ať už se jedná o náročnou cestu mnohaletých motorových stařečků, či skutečné rallye veteránů, neobejdou bez mocné asistence té nejsoučasnější doprovodné techniky.

My bychom se přesto, nebo právě proto, chtěli pokusit o něco jiného. O samostatnou jízdu malého vozidla na velkou vzdálenost. Rádi bychom dokázali, že náročná expedice do málo známých míst se obejde bez zdánlivě nezbytného zázemí moderní doby.

V podstatě o totéž se snažily české předválečné autoexpedice. Tehdy je sice vezly nejmodernější stroje, ovšem nižší a nejnižší třídy. Nejproslulejším se stal František Alexander Elstner, jenž křižoval Afriku za volantem Aerovek. Byli tu však i jiní. Jiří Baum se na černý kontinent vydal s Tatrou 12, manželé Škulinovi Škodou Popular. Ač se jednalo o stroje různých výrobců, jedno měly společné, poměrně malé motory s výkonem kolem 20 koní.

Bylo by krásné vydat se na dalekou cestu s jedním z nich a projet z knížek známou trasu. Jenže. Jenže... už samotné nasazení zrenovovaného veteránu popírá základní podstatu těchto výprav - dokázat, že k velké cestě není potřeba drahé auto.

Museli jsme najít jiné řešení. Nápad na sebe nenechal dlouho čekat. Stačilo se podívat na parametry Elstnerova Aera Minor - dvoudobý dvouválec o obsahu 600 cm3. Jen jediné běžně provozované auto stále pohání podobný agregát, navíc tento automobil konstrukčně spadá do válečných a poválečných let. Trabant.

Trabant - proklínaná i obdivovaná legenda východu. Automobil, kterého se většina majitelů ráda zbavila, ale žádný z nich mu nikdy neupřel houževnatost, které se může málokterý vůz rovnat. To byl náš kůň. Koncepčně veterán z kategorie nejmenších aut, tolik oblíbených předválečnými světoběžníky, navíc stále za cenu nejmenšího auta.

Nový stroj, ale vyžadoval novou cestu. Cíl, jenž má dnes stejně tajemný zvuk jako Afrika třicátých let. Místo, které většina lidí zná, ale netuší, kde leží. Před očima se nám otáčel globus, až se zastavil uprostřed pustiny, uprostřed Asie, na zavátých stezkách karavan Hedvábné stezky.

Prostor mezi Čínou a Kaspickým mořem jako by pro většinu Evropanů neexistoval. Tiše bijící srdce orientu ovládané tuhými režimy samovládců a spalujícím horkem pouští. To je cíl hodný výpravy na počest všech, kteří se dokázali spolehnout na slaboučké auto a sami na sebe.

Naše cesta zapomenutým světem

O co nám tedy jde? S minimálně upraveným Trabantem 601 Kombi (zesílené odpružení a přestavěný interiér) z roku 1986 se vydáme na 15 000 kilometrů dlouhou cestu skrz 12 zemí.

V úzkém hrdle Bosporu vjedeme na asijský kontinent, abychom jej po měsíci putování opustili stejně úzkým Kerčským průlivem na Krymu. Mezitím nás čeká Turecko, Kurdistán s bájnou horou Ararat a kontroverzními zbytky Noemovy archy. Irán, mocné centrum muslimského světa. Turkmenistán - Severní Korea Asie - s novým vládcem, jenž nahradil zesnulého Turkmenbašiho, muže, který zrušil nemocnice, zlikvidoval takřka veškerou literaturu kromě své vlastní a zbudoval nespočet zlatých soch sebe sama. To vše v zemi, kde není dost chleba, pro který, stejně jako třeba pro měsíce v roce, vymyslel nová slova. Odsud dále na východ k vrcholu expedice - centru Hedvábné stezky Buchaře a Samarkandu v Uzbekistánu. Zemi pohádek tisíce a jedné noci, pouště Karakum a Kyzylkum a největší ekologické katastrofy lidstva - umírajícího Aralského jezera. Okolo vraků mrtvých lodí rozkládajících se na suchém břiše pustiny prorostlém solí a pesticidy zamíříme na západ. Dále k větší beznaději, nádhernou nicotou pouště přeťaté pásem kolejí, k němuž se přimklo městečko tvořící zázemí pro nejkrutější věznici země. Dál na západ, do Kazachstánu, ke Kaspickému moři, přes zelenou deltu Volhy, zemí Kozáků na Krym, k Sevastopolu.

Češi za volantem dobyli svět

Československo jako technologická velmoc nabízela cestovatelům milujícím ozubená kolečka skvělé příležitosti, takže všechny výpravy využívaly domácí stroje. Z našeho pohledu je zajímavé, že až na jednu výjimku žádné z aut nemělo výkon větší než 25 koní, my jich máme celých 26.

1931 - J. Baum se sochařem F. V. Foitem s Tatrou 12 (14 k) napříč Afrikou ze severu na jih. Za celou cestu auto nemělo jedinou poruchu. (v roce 1933 kolem světa a v roce 1938 do Afriky, oboje s nákladní Tatrou 72)
1933 - manželé Elstnerovi (+ další dvě posádky) severní Afrika s Aerem 662 (18 k), více než 14 000 km
1934 - sedm studentů, Praha-Kalkata, nové lidové vozy Škoda Popular (23 k), bez problémů 14 800 km
1936 - manželé Elstnerovi se Škodou Popular (23 k), USA a Mexiko, jediná závada během 25 000 km: ulomený ukazatel směru
1936 - J. B. Procházka a J. Kubias, kolem světa za 100 dnů východním směrem s ojetou Škodou Rapid (30 k) (měla najeto 60 000 km). Za 98 dnů jsou zpět, komise Autoklubu dosvědčila, že plomby na motoru zůstaly neporušené
1936 - manželé Škulinovi se Škodou Popular (23 k), z Dakaru napříč Afrikou na Madagaskar, pak na jih do Johannesburgu a odtud napříč na sever do Egypta, 52 000 km, vůz byl po cestě v bezvadné kondici.
1947 - manželé Elstnerovi se synem jihozápadní Afrika s Aerem Minor (20 k), sprint k rovníku a zpátky, bez problémů 13 110 km
1947 - Hanzelka a Zikmund s Tatrou 87 o úctyhodném výkonu 75 k vyrážejí na svoji první cestu. Doba malých aut pomalu končí, velké cesty zůstávají.